Ta štěňátka mě tak zmohla, až jsme už neměla na nic chuť a to se mi panička opravdu snažila podstrojovat. Pak už mi bylo všechno úplně jedno. Cítila jsem jaký má panička strach, ale věřte, že jsem nebyla schopná jí ho zahnat. V tu chvíli se asi panička zbláznila a rozhodla, že pojedeme na výlet. Opravdu hloupý nápad, ani do auta jsem nemohla vyskočit a jak můžu jet na výlet bez mých štěňátek?!?
Nakonec to nebyl výlet, ale jeli jsme k veterináři. Nevím čím to bylo, ale tentokrát jsem byla ráda, že ho vidím. Zase mi jezdil tím studeným po bříšku a pak do mě něčím píchl, ale vůbec jsem se nezlobila. Nějak jsem cítila, že mi chce pomoct. A musím říct, že večer, když se už konečně trochu ochladilo se mi opravdu udělalo líp. Musím Vám říct, někdy je ten vetrinář otravný, ale někdy je to správný chlap.