V Otrokovicích jsem ještě nebyla, tak jsem se těšila, kam půjdeme. Když jsem vyskočila z auta, hned se ke mě přiřítil jakýsi chlupatý poděs bez špetky vychování. Začal mě očuchávat, ani se neptejte kde. Pak po mě začal skákat - ale nebojte se bránila jsem se jako lev. Chtěla jsem ho kousnout, ale on vždy uskočil. Panička místo, aby mě chránila, tak se mě snažila držet, ale nebojte se ubránila jsem se i jí. Kdyby mě nekrmila, tak už na ní nikdy ani neštěknu.
Naštěstí panička ani poděs neměli dostatek sil, tak jsme se vrátili domů. Ale představte si, do Otrokovic jsme jeli ještě 3x. Postupně jsem zjišťovala, že to s poděsem, jeho panička mu říka Kar, není tak špatné. A nejlepší to bylo v neděli.
Ale i teď se zdá, že panička na něco čeká: hladí mě po břichu a ptá se mě "Tak co jsou tam?" Někdy jí opravdu nerozumím.